tag:blogger.com,1999:blog-91216202477316648962024-03-07T23:58:54.587-08:00OCD - Zápisník kluka s obsedantně kompulzivní poruchouDvacetiletý student píše o obsedantně kompulzivní porušeAnonymoushttp://www.blogger.com/profile/05080368724605831228noreply@blogger.comBlogger5125tag:blogger.com,1999:blog-9121620247731664896.post-42236884869873776692012-09-21T06:30:00.000-07:002012-09-21T06:30:00.950-07:00Ve Francii tátou<i>Omlouvám se za měsíční zdržení, měl jsem prázdniny, a tak jsem si užíval a pracoval. Jak jsem slíbil, tentokrát se budu věnovat školnímu pobytu ve Francii, což bylo snad jedno z nejhorších období OCD.</i><br />
<br />
Ještě než jsem nastoupil do autobusu, mi bylo jasné, že celodenní cesta v uzavřeném prostoru bude peklo. Usadil jsem se na sedačku k oknu, vzal knihu a pokoušel jsem se uzavřít do jejího děje a nevnímat okolí. Prvních několik hodin jsem to zvládal, fantasy příběh mě zaujal, ale pak už pro mě bylo soustředění na knihu natolik vyčerpávající, že jsem prostě podlehl.<br />
<a name='more'></a><br />
<br />
Uvědomil jsem si, že jedu v autobusu, který je plný lidí, tedy i mužů, kterých jsem se v tuto chvíli "bál". Naštěstí jsem seděl hodně vepředu, takže všichni byli za mnou. Avšak při jakémkoliv pokusu se otočit a podívat se na zbytek účastníků zájezdu se mi udělalo doslova špatně. A tak jsem prostě čučel z okna a nechával si provrtávat hlavu otravnými myšlenkami a tupou bolestí.<br />
<br />
Pokud to zní, jako že jsem měl vyhráno, není tomu tak. Začal jsem si všímat řidičů, kterých bylo na dálnici požehnaně. Pokaždé, když projelo nějaké auto a řídil ho muž (z 95 % to byl právě muž), pocítil jsem úzkost a ještě několik vteřin poté jsem si řidiče živě vybavoval. Opět při psaní těchto řádků a vzpomínkách na tu dobu pociťuji mírnou úzkost, a to už je to přes dva roky.<br />
<br />
Když jsme vystoupili v noční Paříži, většina ospalých cestujících byla plná euforie. Já do jisté míry také, ale zcela jistě z jiného důvodu, než všichni ostatní.<br />
<br />
<h3>
Neplánované početí</h3>
Nebudu popisovat dny strávené v cizině, protože se jednalo skoro pořád o to samé. Tupá bolest v hlavě, pálení očí, úzkost prostupující až do konečk prstů. Nicméně mělo to jednu podstatnou výhodu. Zrovna v někdy v této chvíli jsem dostal vystrašenou smsku od mé přítelkyně z Čech, že to už pěkných pár dní "nedostala". Měla vážné obavy z toho, že by se ze mě mohl stát táta. Tedy ne, že bych zrovna JÁ byl táta a ona si představovala někoho jiného, ale fakt, že se nám to nějak vymklo z rukou a ona je ve svých 16 letech těhotná. A co já na to? Byl jsem natolik prostoupený úzkostí, že mi taková věc v tuhle chvíli připadala jako ten nejmenší problém. Pro ty, které zajímá konec tohoto mini příběhu o neplánovaném početí, mám nudnou zprávu: druhý den to dostala a všichni jsme si mohli oddychnout.<br />
<br />
Fakt ale je, že právě ve Francii, obklopený úzkostí bez špetky radosti z poznávání nových míst, jsem přišel na způsob, jakým bojovat proti OCD. A ten mi vlastně vydržel dodnes. Zjistil jsem, že když se stále a pevně soustředím na to, abych nemyslel na určitou věc (co když jsem gay, co když budu trpět OCD celý život, co když...), tak po čase snažení tyto myšlenky zeslábnou. Neustanou, ale zeslábnou, a to byl sakra úspěch. Sice to bylo velmi namáhavé, ale pomohlo to. Takže především díky tomu byla cesta zpátky autobusem o něco méně nepříjemnější.<br />
<br />
<i>Příště vám budu vyprávět o tom, jak jsem se svěřil své přítelkyni a jak se začala má obsedantně kompulzivní porucha měnit. Příjemný víkend.</i><br />
<br />
<br />Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/05080368724605831228noreply@blogger.com12tag:blogger.com,1999:blog-9121620247731664896.post-24665474339041219582012-08-17T06:30:00.000-07:002012-08-17T06:30:04.026-07:00První návštěva psychiatraV minulém zápisku jsem popsal, jak se u mě OCD začala projevovat.<br />
<br />
Každý den jsem se snažil běhat, protože to někdo psal na fóru - prý to proti depresím pomáhá. Sice nevím, zda to ve skutečnosti proti obsedantně kompulsivní poruše pomáhalo, ale když jsem vždy vyčerpaný doběhl předem zvolenou trasu, byl jsem rád, že jsem to zvládnul.<br />
<br />
O mé poruše stále nikdo nevěděl, v podstatě ani já sám. Častěji jsem měl rozepře s rodiči, kteří nechápali důvod mé často špatné nálady a nevrlého chování. Pracoval jsem s dětmi ve věku 10 - 15 let dvakrát týdně v rámci zájmových útvarů. Když jsem večer končil, byl jsem k smrti unavený. Neustále mě sužoval tlak v hlavě a nutkání na něco myslet, což bylo v té době stále "Co když jsem gay?".<br />
<br />
Začal jsem se stranit všech kluků, jen pohled na mé spolužáky vyvolal panickou hrůzu z toho, že se mi možná líbí. A jednalo se o muže jakéhokoliv věku. Prostě jsem se v té doby tedy začal bavit víc s holkama.<br />
<a name='more'></a><br />
<br />
<br />
Bál jsem se situací, kdy jsem se nemohl nějak zabavit. Naprosto typický příklad byla cesta autobusem do školy, kterým jsem jezdil dvakrát denně, jedna cesta trvala necelou hodinu. Už dopředu jsem se děsil toho, že budu přinucen jen nečinně sedět a nechávat si nahlodávat mou mysl neustálým přemýšlením. Autobus byl často přeplněný, mě při tom polévalo horko a nebyl jsem schopný se na cokoliv soustředit. Pouze jsem doufal, že už za chvíli budeme v cíli a já budu moct vypadnout. Nesnesl jsem doteky spolucestujících (mužů), kterým se samozřejmě nešlo vyhnout. Pokud jsme se třeba dotýkali nohama, celou cestu jsem na to nemohl přestat myslet.<br />
<br />
<h3>
Cesta do Francie byla peklo</h3>
A teď si představte, že jsme se školou vyrazili na cestu do Francie - autobusem. To pro mě bylo něco naprosto šíleného, ještě teď se mi při té vzpomínce dělá úzko. <br />
<br />
Když jsme dorazili zpátky do Čech (respektive když jsem věděl, že už nebudu muset být v tom zatraceném autobusu), bylo to pro mě jako vysvobození. Ale zároveň jsem si uvědomil, že už to tak dál nejde a musím s tím něco dělat.<br />
<br />
<table cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="float: right; margin-left: 1em; text-align: right;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="http://immunspecialista.hu/gyogyszer/0031002207494.jpg" imageanchor="1" style="clear: right; margin-bottom: 1em; margin-left: auto; margin-right: auto;"><img border="0" height="189" src="http://immunspecialista.hu/gyogyszer/0031002207494.jpg" width="320" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;">Citalopram-ratiopharm - tyto léky jsem užíval každé ráno.</td></tr>
</tbody></table>
Svůj stav jsem popsal své matce. I své vážné pochybnosti o své sexuální orientaci a diagnostiku deprese. Matka z toho byla poněkud vyděšená, ale asi po svých předchozích zkušenostech se snažila chovat mírně. "I kdyby jsi byl na kluky, tak tě budu mít pořád stejně ráda," tenkrát řekla. Málem jsem z toho zešílel. Mně se přeci líbí holky! Ale v té době jsem si nebyl ničím jistý, tak moc jsem byl OCD nahlodaný.<br />
<br />
Po pár krutých týdnech nejistoty jsem se rozhodl, že vyhledám návštěvu psychiatra. Všechno zařídila má matka, já jen přišel v určitý termín. Samozřejmě jsem se především bál toho, že v čekárně bude někdo známý a já tak spáchám společenskou sebevraždu. Tak moc jsem byl hloupý. Nic takového se naštěstí nekonalo. Pamatuji si, jak jsem si v čekárně prohlížel všudypřítomné naučné plakáty o depresi.<br />
<br />
Samotná návštěva v podstatě splnila má očekávání a trochu mě uklidnila. Doktor tenkrát z mého vypravování správně pochopil, že se nejdná o depresi, čímž mě trochu uklidnil. Předepsal mi léky <b>Citalopram-ratiopharm</b>, které jsem od té doby bral každý den ráno.<br />
<br />
Říkal jsem si, že mám vyhráno. Musím se pousmát nad tím, jak jsem byl opět moc hloupý.<br />
<br />
<i>Příště se zaměřím na pobyt ve Francii, který byl pro mě s OCD naprostou noční můrou a popíšu, jak začaly fungovat předepsané léky. Hezký víkend.</i>Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/05080368724605831228noreply@blogger.com5tag:blogger.com,1999:blog-9121620247731664896.post-53302081508107699142012-08-14T06:30:00.000-07:002012-08-14T06:30:00.391-07:00Start mé poruchyPřed startem obsedantně kompulizvní poruchy jsem žil naprosto normální a pohodlný život. Byl jsem ve druhém ročníku střední školy, měl výbornou rodinu, přítelkyni a přátele. Od přírody extrovert ve vedoucí pozici.<br />
<br />
Přibližně půl roku jsem pracoval pro jistou firmu, bylo to tehdy na přelomu mých 16 a 17 let. Nejdřív jsem si to nepřipouštěl, ale na svůj nízký věk jsem byl vystavován nadměrnému stresu. Zatímco ostatní přišli ze školy a svalili se k televizi, já běžel do města a pracoval (ne manuálně, ale hlavou). Na školu a přítelkyni přestával být čas, rozšířilo se moje pole působnosti o další město a navíc peníze přicházely stále později. Uvědomil jsem si, že takhle to už nejde dál. Ne v mých 17 letech, kdy bych si měl ještě dosyta užívat mládí.<br />
<br />
Mezitím můj starší bratr rodině oznámil, že je gay. I přesto, že proti takovým lidem nic nemám, v přímé konfrontaci s tímto faktem jsem byl pár dní bez nálady a dokonce jsem se bráchu pokoušel přesvědčit, aby si to "rozmyslel". Byl jsem holt hloupý, teď bych něco takového nedělal, protože už vím, že prostě není co rozmýšlet. Často jsem si v té době říkal: "co když se to provalí a já budu terčem posměchu ostatním" a podobné hlouposti. Byl jsem vlastně dost pokrytecký. Ale nakonec jsem to přijal a nyní se s bráchovo přítelem už normálně stýkám a jsme kamarádi, mám je oba moc rád. Rodiče to nakonec vzali taky s pochopením a bratr nalezl nové útočiště ve společnosti, která není na takové jevy ještě zcela zvyklá. <br />
<br />
S prací jsem před Vánoci skončil a pocítil euforii - spousta volného času na všechno. Jako kdyby ze mě spadl kámen. Užíval jsem si přítelkyně, kamarádů, četl jsem knížky, koukal na filmy. Jenže...<br />
<a name='more'></a><br />
<h3>
Kolem byl sníh</h3>
Byl březen a venku mráz. Byl jsem jako každý den ve škole, byla zrovna přestávka. Seděl jsem v lavici a rozhlížel se po třídě. Najednou se můj pohled zastavil na mém kamarádovi, já dostal divný pocit a řekl jsem si: "Co když jsem gay a taky se mi chalpi líbí?" Zcela z ničeho nic. Pár minut do začátku hodiny jsem byl celý nesvůj, ale pak jsem na to zapomněl. <br />
<br />
Ten večer jsem šel se svou přítelkyní do kina. Někde v půli filmu jsem dostal opět divný pocit - pokaždé, když byl na scéně jakýkoliv muž, cítil jsem tlak v hlavě a pořád jsem myslel na něco neurčitého, z čehož vždy ve finále vyvstala otázka "Co když jsem gay?". Byl jsem nesvůj.<br />
<br />
Když jsem se večer snažil usnout, pořád jse měl ten divný tlak v hlavě a nutnost na něco myslet, i když jsem pořádně nevěděl na co. Abych si trochu odpočinul a zapomněl na to, vybavil jsem si ulice kolem mého bydliště a jako bych jel autem, projížděl jsem své město a představoval si vše kolem. Díky tomu jsem na pár vteřin zapomněl "myslet". Když jsem usínal, začal jsem sebou škubat. Někdo může namítnout, že je to normální, ale tohle bylo tak extrémní, že mi nadskakovaly ruce.<br />
<br />
Netušil jsem, co se to se mnou děje. Doposud byl můj lék na všechno <b>vyspat se z toho</b>, ale ráno to bylo ještě horší. Pořád ten divný pocit, pořád myšlenky, pořád tlak v hlavě, pořád otázky týkající se mé sexuální orientace. Představoval jsem si svou matku, jak pláče, když se dozvídá o tom, že jsem taky gay (takto dala volný průběh svým emocím i u bratra, i když jí to později bylo líto). Začal jsem si být ve všem nejistý a napadaly mě takové otázky, jestli se mi ještě vůbec má holka líbí, jestli se mi vlastně nelíbí kluci, jestli... Prostě spousta nesmyslů. Snažil jsem se sám sebe všemožně přesvědčit o tom, že jsem stále heterosexuál. Snažil jsem si představit, jak se líbám s nějakým klukem a pokaždé to skončilo tak, že jsem se s odporem zakřenil. Ale ani to mi nepomohlo.<br />
<br />
Bál jsem se komukoliv svěřit, své rodině i přítelkyni. Nechtěl jsem, aby si mysleli, že jsem blázen. Protože to vše bylo spojené i s tím, že mě nic nebavilo a měl jsem konstantně špatnou náladu, myslel jsem si, že trpím nějakou formou deprese. Na internetu jsem tedy začal hledat různá fóra a zjišťoval, co s tím dělat. Někdo mluvil o tom, že pomáhá sport. Tak jsem začal každý den běhat. <br />
<br />
<i>Příště se dozvíte, jak se vyvýjela má porucha a její poznání dál. Příjemný týden.</i>Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/05080368724605831228noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-9121620247731664896.post-29881921820130945972012-08-10T06:30:00.000-07:002012-08-11T10:42:07.690-07:00Jak funguje moje OCDNa úvod chci specifikovat, jak u mě vlastně obsedantně kompulzivní porucha funguje. Pravděpodobně tím odfiltruji valnou část čtenářů, protože nezapadám zrovna do mainstreamu.<br />
<br />
To co teď řeknu, všichni s OCD ví. Ale jen v kostce; člověk postižený obsedantně kompulzivní poruchou provádí rituály (kompulze) na základě vtíravých myšlenek (obsesí). Existují i jiné varianty, u někoho se objevují pouze obsese nebo jen kompulze (i když tuto možnost si úplně nedokážu představit). Pod rituály si nepředstavujte žádné ornamenty a oběti v podobě mrtvých zvířat. Jedná se o akt, kterým postižený člověk krátkodobě zažene obsese, byť takové chování nemá žádný racionální základ a je naprosto nesmyslné. Člověku se neustále dostávají na mysl vtíravé otázky, vizuální obrazy, pocity a tak podobně, a to 24 hodin denně. Například:<br />
<blockquote class="tr_bq">
Když se pokaždé v kuchyni neotočím o 360 stupňů <i>(kompulze)</i>, něco se zítra stane <i>(obsese)</i>. Co když jsem gay <i>(obsese)</i>? Co když nemiluji svou dívku <i>(obsese)</i>? Pokud třikrát nahlas nevykřiknu <i>(kompulze)</i> když vycházím z domu, něco se stane mým blízkým <i>(obsese)</i>.<br />
<a name='more'></a></blockquote>
Zní to nesmyslně, že? Ano, je to hloupost. Lidé trpící OCD si to často sami uvědomují (vyjma malých dětí), a přesto s tím nedokáží nic dělat. Více si můžete najít <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Obsedantn%C4%9B_kompulzivn%C3%AD_porucha" target="_blank">například na Wikipedii</a>.<br />
<br />
<h3>
<span style="font-family: inherit;">Můj problém </span></h3>
Tolik k obecnému popisu. A teď jak to funguje u mě; zapadám asi mezi 10 % lidí trpící obsesivně kompulzivní poruchou, u kterých se objevují <b>pouze obsese a žádné kompulze</b>, pokud jsem si jich tedy doposud nevšiml.<br />
<br />
V praxi to znamená, že mě tíží určitá myšlenka, často bez racionálního základu, a nemůžu se jí zbavit. Např. již zmíněné "<i>Co když nemiluji svou dívku?</i>". Hlavně v první epizodě průběhu poruchy se taková myšlenka vyskytovala neustále při mém vědomí (tedy vyjma toho, když jsem spal nebo byl naprosto zaneprázdněn, což je tak 5 % z celkového času vědomí).<br />
<br />
Porucha by se dala rozdělit na několik fází. Při té <i>nejhorší fázi</i> se dostavují úzkostlivé stavy - něco, co si žádný člověk, který to doposud nezažil, nedokáže představit. Celý se klepu, až v konečncích prstů cítím slabost, tluče mi srdce, moje mysl jede na celé obrátky, neustále v hlavě omílám určitou informaci, která mě tíží, neskutečně mě bolí hlava a pálí oči, nic mě nebaví, z ničeho nemám radost, vyhlídky do budoucnosti jsou negativní. V závislosti na typu obsese se třeba straním lidí, nesnáším zvuk určitých věcí, nemůžu si číst, dívat se na televizi, nic. Do všeho se musím nutit a nejraději bych vyskočil z kůže (což může být u takto trpících lidí i důvodem k sebevraždě, já jsem však takové sklony nikdy neměl). Jediná myšlenka, na kterou se upínám, je, že takový stav skončí. Nic jiného mě nezajímá. Takový stav může trvat několik dní v kuse a během dne se mění. Fungování ve společnosti je značně omezeno, ale dá se to zvládnout.<br />
<br />
Ve <i>střední fázi</i>, která byla asi nejčastější při startu poruchy, mám stále v hlavě určitou myšlenku a nemůžu se jí zbavit, ale nedostavují se žádné fyzické projevy, až na neustálý specifický tlak v hlavě, na který nepomůže žádný prášek, který by vás normální bolesti hlavy zbavil. Myšlenka tu sice stále je, ale často na ní v průběhu dne zapomínám a věnuji se normálním věcem. Baví mě žít, není na mě na venek cokoliv poznat.<br />
<br />
V <i>nejlepší fázi</i>, která se vyskytuje buď náhodně, ale hlavně k celkové konci poruchy, se myšlenka (obsese) objeví třeba jen jednou denně, jednou týdně nebo jednou měsíčně a velmi rychle na ní zapomenu a nic si z toho nedělám.<br />
<br />
Žádné rituály-kompulze provádět nepotřebuji napříč všemi fázemi, což je asi dobře, ale na druhou stranu moje hlava nemá žádné jiné alespoň krátkodobé možnosti, jak se bránit obsesím.<br />
<i><br /></i>
<i>Příště vám povím, jak moje OCD začala. Zatím přeji příjemný víkend.</i>Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/05080368724605831228noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-9121620247731664896.post-86539559183246553582012-08-07T00:58:00.001-07:002012-08-07T07:02:23.076-07:00Začínám psátVážení potenciální čtenáři, jmenuji se Jan Neš, je mi 20 let, jsem student a žiji v České republice. Ve skutečnosti to není mé pravé jméno, stejně tak všechny ostatní názvy budou smyšlené. Avšak fakta týkající se samotné podstaty tohoto vznikajícího blogu budou zásadně reálná. Jinak by to nemělo význam.<br />
<br />
Žiji s <a href="http://cs.wikipedia.org/wiki/Obsedantn%C4%9B_kompulzivn%C3%AD_porucha" target="_blank">obsedantně kompulzivní poruchou</a>, ve zkratce OCD (<span class="st">Obsessive-compulsive disorder). Když píšu tyto řádky, nacházím se ve druhé "epizodě" této poruchy. To znamená, že jsem si vše, čím teď znovu procházím, už jednou prožil, a proto jsem vlastníkem pro někoho velmi cenných zkušeností, o které bych se rád podělil a případně tím někomu pomohl.</span><br />
<span class="st"><br /></span>
<span class="st">Nejsem odborník. Budu používat laické termíny, kterými se budu snažit popsat průběh, léčení a můj aktuální stav OCD. </span><br />
<span class="st"><br /></span>
<span class="st">Pro jasné pochopení mého aktuálního stavu OCD a vůbec důvodu vzniku druhé epizody (tedy nového startu poruchy, nad kterou jsem na čas zvítězil) je třeba začít úplně na počátku. Proto se tu budou střetávat dvě roviny - minulost a přítomnost. Velmi živě vám vysvětlím, jak u mě porucha začala, jak jsem to prožíval a co se se mnou dělo. Zároveň to budu srovnávat s mým aktuálním stavem.</span><br />
<span class="st"><br /></span>
<span class="st">Doufám, že tím někomu pomůžu. Mně samotnému to pomáhá. </span><br />
<span class="st"><br /></span>
<span class="st">Pokud patříte mezi šťastlivce, jako jsem já, nezoufejte. Všechno se dá zvládnout. Je velká pravděpodobnost, že se z toho dostanete a budete žít naprosto normální život s běžnými starostmi.</span>Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/05080368724605831228noreply@blogger.com1