pátek 21. září 2012

Ve Francii tátou

Omlouvám se za měsíční zdržení, měl jsem prázdniny, a tak jsem si užíval a pracoval. Jak jsem slíbil, tentokrát se budu věnovat školnímu pobytu ve Francii, což bylo snad jedno z nejhorších období OCD.

Ještě než jsem nastoupil do autobusu, mi bylo jasné, že celodenní cesta v uzavřeném prostoru bude peklo. Usadil jsem se na sedačku k oknu, vzal knihu a pokoušel jsem se uzavřít do jejího děje a nevnímat okolí. Prvních několik hodin jsem to zvládal, fantasy příběh mě zaujal, ale pak už pro mě bylo soustředění na knihu natolik vyčerpávající, že jsem prostě podlehl.


Uvědomil jsem si, že jedu v autobusu, který je plný lidí, tedy i mužů, kterých jsem se v tuto chvíli "bál". Naštěstí jsem seděl hodně vepředu, takže všichni byli za mnou. Avšak při jakémkoliv pokusu se otočit a podívat se na zbytek účastníků zájezdu se mi udělalo doslova špatně. A tak jsem prostě čučel z okna a nechával si provrtávat hlavu otravnými myšlenkami a tupou bolestí.

Pokud to zní, jako že jsem měl vyhráno, není tomu tak. Začal jsem si všímat řidičů, kterých bylo na dálnici požehnaně. Pokaždé, když projelo nějaké auto a řídil ho muž (z 95 % to byl právě muž), pocítil jsem úzkost a ještě několik vteřin poté jsem si řidiče živě vybavoval. Opět při psaní těchto řádků a vzpomínkách na tu dobu pociťuji mírnou úzkost, a to už je to přes dva roky.

Když jsme vystoupili v noční Paříži, většina ospalých cestujících byla plná euforie. Já do jisté míry také, ale zcela jistě z jiného důvodu, než všichni ostatní.

Neplánované početí

Nebudu popisovat dny strávené v cizině, protože se jednalo skoro pořád o to samé. Tupá bolest v hlavě, pálení očí, úzkost prostupující až do konečk prstů. Nicméně mělo to jednu podstatnou výhodu. Zrovna v někdy v této chvíli jsem dostal vystrašenou smsku od mé přítelkyně z Čech, že to už pěkných pár dní "nedostala". Měla vážné obavy z toho, že by se ze mě mohl stát táta. Tedy ne, že bych zrovna JÁ byl táta a ona si představovala někoho jiného, ale fakt, že se nám to nějak vymklo z rukou a ona je ve svých 16 letech těhotná.  A co já na to? Byl jsem natolik prostoupený úzkostí, že mi taková věc v tuhle chvíli připadala jako ten nejmenší problém. Pro ty, které zajímá konec tohoto mini příběhu o neplánovaném početí, mám nudnou zprávu: druhý den to dostala a všichni jsme si mohli oddychnout.

Fakt ale je, že právě ve Francii, obklopený úzkostí bez špetky radosti z poznávání nových míst, jsem přišel na způsob, jakým bojovat proti OCD. A ten mi vlastně vydržel dodnes. Zjistil jsem, že když se stále a pevně soustředím na to, abych nemyslel na určitou věc (co když jsem gay, co když budu trpět OCD celý život, co když...), tak po čase snažení tyto myšlenky zeslábnou. Neustanou, ale zeslábnou, a to byl sakra úspěch. Sice to bylo velmi namáhavé, ale pomohlo to. Takže především díky tomu byla cesta zpátky autobusem o něco méně nepříjemnější.

Příště vám budu vyprávět o tom, jak jsem se svěřil své přítelkyni a jak se začala má obsedantně kompulzivní porucha měnit. Příjemný víkend.


12 komentářů:

  1. Mohl bych poprosit o pokračování?

    OdpovědětVymazat
  2. I já bych se rád přidal s prosbou o pokračování...

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoy Honzo, mohl bych Tě moc moc poprosit o email? Muj je ptrkpavel@gmail.com.

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj, moc prosím o vypovězeni celého příběhu s potencionálním šťastným koncem, ať vím, jestli je tu naděje ;)můj mail jsempsycho@gmail.com (inkognito:-D) Díky. Mnoho štěstí a zdraví všem.

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj, odmala trpím touhle poruchou, mám to jak geneticky (od otce), tak naučeně, protože můj otec mě jako malou kontroloval od rána do večera a strašil mě každým "nebezpečím", které na mě kdy čeká. Prošla jsem mnoha druhy OCD - jako malá jsem sbírala listy, aby se někomu něco nestalo, chvíli jsem si myla ruce jako šílená, prošla jsem epizodou kdy jsem se děsila, že jsem lesba, celý život se bojím (hodně přehnaně) nemoci AIDS a poslední dobou nejvíce strachu, že někomu ublížím. Odmítám se však jít léčit k psychiatrovi, protože budu maturovat a zaprvé si nemůžu dovolit tomu teď obětovat čas a bojím se, že bych se s antidepresivy nedokázala tak dobře učit, a zadruhé proto, že jsem vychovaná maminkou, která vždy vše zvládla sama a tak věřím, že se mi to také povede. Chtěla jsem ti jen popřát hodně štěstí a poděkovat ti za odvahu o tom psát, já bych to nedokázala. Vím, že patříme mezi lidi, kteří se starají o to, co si o nich lidé myslí, kteří se bojí zodpovědnosti, bezmoci a ztráty sebekontroly, ale v hloubi duše víme, co je správné dokonce líp než ostatní.Znám i ten pocit někomu se svěřit a děsit se toho, co si pomyslí. Děkuju za dodání odvahy. Anonym

    OdpovědětVymazat
  6. Tak nás tu zanechal autor bez odpovědí...

    OdpovědětVymazat
  7. vzhledem k tomu, že i já sám jsem si prošel tou OCD nemocí, tak jsem sepsal své zkušenosti do malé příručky zde (je tam více knih ke stažení a jedna s názvem OCD): http://the-age-sixth.blogspot.cz/p/blog-page.html

    OdpovědětVymazat
  8. dobry den, rad bych se dozvedel jak je na tom autor ted po 2 letech, mam podezreni ze to mam taky dokonce i se stejnym temate. prosim o odpoved. diky martin

    OdpovědětVymazat
  9. Ahoj, nevím, jestli to lidem s OCD zabere, ale já když mám z něčeho strach, tak si zkusím představit nejhorší možný scénář - a jestli se s tím dá něco dělat. Vypůjčím si zde uvedené příklady: jsem gay, mám AIDS, kdykoliv můžu někoho nebo sebe zabít či poškodit... A teď, co se s tím dá dělat: 1) Jsem gay - no a co, to si člověk nevybírá, nikomu tím neublížím a můžu žít velmi šťastný a spokojený život; 2) Mám AIDS (resp. HIV) - v dnešní době lze pomocí medikace výrazně zlepšit a prodloužit kvalita života nemocných a každým rokem může přijít lék a já se budu moct vyléčit. A pokud ne a umřu, tak co? Stejně všichni jednou umřem. A mně taková nemoc může otevřít oči a pomoct mi soustředit se ve zbývajícím čase na to důležité. Navíc denně umírají lidé např. v autech - a to je přece mnohem rychlejší smrt než HIV; 3) Někoho nebo sebe můžu kdykoliv poškodit - no, určitě to neudělám dobrovolně, ale jako následek psychické nemoci. Abych se takovému strachu (a především zodpovědnosti za následky) vyhnul, není nic jednoduššího, než se nechat vyšetřit psychiatrem nebo psychologem. Pojišťovna mi to proplatí a nikdo se to nemusí dozvědět. A i kdyby se to někdo dozvěděl, tak co? Chytří lidé vědí, že psychická nemoc je stejně závažná jako fyzická a že za ni nikdo nemůže. A na hlupácích, kteří se posmívají, mi přece nezáleží. Ti sami mají určitě nějaké komplexy, proto se smějou druhým, protože kdo je smířený sám se sebou a šťastný, přeje štěstí i ostatním. A navíc, lidé, kteří mají strach, že někomu ublíží, NIKDY NIKOMU NEUBLÍŽÍ! Snad těchhle pár vět někomu pomůže. Držím vám palce a hlavu vzhůru! Svět je krásnej a na každou bolest existuje lék. Čeká vás fajn budoucnost, jen jí běžte vstříc a nebojte se riskovat. Lidé, kteří vás mají opravdu rádi, budou vždycky při vás. Ondra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Ondro, mohl by ses mi prosím ozvat na mail sluncevoda@email.cz

      předem díky Soňa

      Vymazat
  10. Ahoj, mohol by si sa mi ozvať na mail.. Dakujem

    OdpovědětVymazat